V rámci přípravy na recenzi pátého alba amerických FALLUJAH jsem se po zhruba 3 letech vrátil k albu předchozímu a jeho opětovným poslechem se mi tak trochu rozpadnul původně zamýšlený koncept tohoto článku. Ukázalo se totiž, že „Undying Light“ nakonec není až tak špatná deska, jako se mi v době svého vzniku jevila být. Tím pádem ani letošní novinka už tolik nevyznívá jako návrat „ke kořenům“, tvořeným nahrávkami jako „The Flesh Prevails“ z roku 2014 anebo „Dreamless“ z roku 2016.

Američané totiž, i navzdory častým rošádám v sestavě, v podstatě nikdy úplně neodbočili z hudební linie svých počátků. Je sice pravdou, že především v kontrastu s výšezmíněnou dvojicí alb to předchozí, ale v podstatě i to letošní, může znít jako kompoziční zjednodušení. Nejspíš za to může fakt, že znatelně ubylo epických ploch i vlivů jiných žánrů a zůstal dominující moderní death metalový základ.

Přiznám se, že ony zmiňované epické plochy mi v současné tvorbě FALLUJAH chybí. Stejně tak mám z novinky pocit jisté usazenosti a neochoty zdolávat další tvůrčí obzory. Oproti oněm zmiňovaným nahrávkám, doslova překypujícím kreativitou, tak i „Empyrean“ zní jako dílo skupiny, která je takříkajíc spokojena sama se sebou a nehodlá na tom nic měnit.

Možná příliš kritická slova na adresu nahrávky, která vlastně stále snese velice přísná měřítka. Oproti té předchozí působí opět o něco vzdušněji a vzletněji, aníž by cokoliv slevovala z tvrdosti a tahu. Desítka zde obsažených skladeb sice slevuje z nároků na množství mimožánrových vsuvek, toliko osvěžujících v nedávné minulosti. Na druhou stranu však nabídne velice výživnou mozaiku atraktivních motivů, které se tentokrát snad až sveřepě drží v mantinelech vytyčených moderním pojetím death metalu.

Zkrátka a jasně – FALLUJAH jsou jednoznačně rozpoznatelní prakticky okamžitě poté, co se ozve nástup kytar v úvodní skladbě „The Bitter Taste of Clarity“. Rytmická variabilita, typické riffování a často jakoby z mírného povzdálí sólující kytara tvoří i zde jádro většiny písní. V pořadí již třetí změnu na postu vokalisty si asi příliš nevšimnete, neboť hlasové polohy Kyle Schaefera jednoznačně drží koncept vytyčený předchozími nahrávkami.

Co tedy nejvíce symbolizuje letošní album? Z mého pohledu rozhodně lehkost. Lehkost v práci s kompozicí skladeb, lehkost v jeho poslechu. Nahrávka se skutečně poslouchá velice dobře, skoro bych se nebál ji pojmenovat jako deathmetalový easy listening. Že „Empyrean“ neklade na posluchače přílišné nároky ještě neznamená, že nabízí nekomplikované skladby. Na to jsou FALLUJAH ještě stále při chuti tvořit propracované a muzikantsky vyšperkované kusy. Spíše se jim letos povedlo najít velice funkční kompromis mezi skladatelskými rejdy a schopností ani na moment neztrácet posluchačovu pozornost.

Výsledkem toho je i několik vysloveně hitových skladeb. Koneckonců chytlavé motivy a refrény uměla skupina i v minulosti dokonale naroubovat do spletitých kompozičních celků. Názor o lehce plynoucím poslechu podporují právě písně jako „Radiant Ascension“. Typickou nakládačku made in FALLUJAH dokonale osvěží zjemňující refrén, jehož nástup předznamená lahodný kytarový motiv.

Podobný mustr je aplikován hned několikrát, aníž by jeho opakování dokázalo nudit. Silnou záchrannou ruku totiž stále podávají skvělé melodické linky, které skupina sype z rukávu až s neuvěřitelnou kadencí. Svému napomáhá i již zmíněná sólující kytara, doslova se mazlící s jednotlivými motivy. Ve svém základu více méně zemitým skladbám tak dodává až nadpozemský spirit. V tomto směru americká skupina stále boduje a nepřestává bavit.

Navzdory úvodní kritice je pátá deska FALLUJAH skvěle se poslouchajícím dílem moderního (death) metalu, které nepostrádá zkušený a kreativní songwriting. Desítka kompozic se sice oproti minulosti drží více při zemi a v jasně definované žánrové škatulce, ale v ní dokáže nabídnout pestrým životem hýřicí hudební svět.